Doba čtení: 7 min.

Bojovníci Ptáčkovi: Nemáme rádi násilí, jen se rádi pereme

Martina Ptáčková je mnohonásobná světová šampionka v kickboxu i ještě drsnějším hand-to-hand, její mladší bratr Josef zase exceluje v neméně tvrdém grapplingu. V ringu si troufnou i na ty nejlepší, hrůza z nich ale nejde – usměvaví dvacátníci ve volném čase pomáhají dětem i nevidomým a nově navíc patří mezi subaristy.

Různých bojových sportů už jste vyzkoušeli velkou spoustu. Které si vás nakonec nejvíc získaly?
Josef: Já se nejvíc věnuji grapplingu, v němž jsem se stal čtyřnásobným mistrem světa. Je to poměrně nový sport, soupeři se při něm snaží různě škrtit, páčit, lámat a podobně. Získal si mě tím, že z člověka dostane naprosté maximum. A potom hand-to-hand fighting, ve kterém se teď připravuji na mistrovství světa v Uzbekistánu, kam za pár týdnů odlétáme. Je to něco jako MMA, ale jsme oblečení v kimonech, aby se při zápase dalo využít i oblečení. Je to takový pouliční boj, trénují ho například ozbrojené složky. Zahrnuje prvky juda, karate i MMA, vlastně jsou to všechna smíšená bojová umění dohromady.

Martina: Když jsem byla mladší, dělala jsem kickbox, v něm jsem čtyřikrát vyhrála mistrovství světa a dvakrát světový pohár. Časem mi ale přestala vyhovovat pravidla, protože v kickboxu se nesmí například chytat nohy nebo strkat. Já jsem se jako malá prala s tátou bez pravidel a na závodech jsem pak měla tendenci dělat věci, které jsou zakázané. Tak jsem přešla na hand-to-hand. K němu jen doplním, že kromě kimona máme i speciální rukavice. Jsou podobné těm na MMA, ale mají v sobě malé kamínky, takže to víc bolí. Nejsilnější jsou v téhle disciplíně státy jako Uzbekistán a Kyrgyzstán, kde jde v podstatě o národní sporty. Je těžké se jim vyrovnat, ale všechno jde, když člověk maká.

Kickbox má trochu negativní pověst, protože občas přitahuje lidi, kteří se chodí vybít i mimo arénu. Co si z něj berete vy?
Martina: Myslím, že je to především velmi dobrá sebeobrana, užitečná i pro holky. Také je kickbox super na fyzičku a člověk při něm přijde na jiné myšlenky. Ale lidé jsou bohužel různí. Já sama nemám vůbec ráda násilí, prostě se ráda peru. Ale jen sportovně.

Poslední roky se všude mluví skoro výhradně o MMA. Jak to vnímáte z pohledu alternativních bojových sportů?
Josef: Je to dobrý sport a pěkně se na něj kouká, v současnosti je to ale až příliš velká show. Lidé pak nemají potřebný respekt – k sobě vzájemně ani ke sportu samotnému.

Martina: Když vidím, jak se mezi sebou mlátí třeba nějací youtubeři, je to k smíchu a ten sport to podle mě degraduje. Opravdoví zápasníci, kteří nedělají rozruch, kvůli tomu nejsou moc vidět.

Je i v hand-to-hand nebo grapplingu vidět vzestupný trend?
Martina: Obecně určitě ano, ale u nás v Česku neprobíhají žádné oficiální závody. Když jste v tom dobří, tak si vás musí všimnout zahraniční svaz a pozvat vás na závody venku, tak jako pozvali nás. Jinak se tam dostat nedá.

Oba učíte základy bojových sportů i děti. Co jim podle vás mohou dát do života?
Martina: Nejmladší máme už děti kolem čtyř let, které si spíš hrají a učí se hýbat. Dětem to celkově pomáhá, aby byly samostatnější, sebevědomější v kontaktu s vrstevníky a dokázaly lépe fungovat bez rodičů. Zároveň poznávají určitou autoritu a získávají respekt k druhým. To hlavní je ale životní nadhled – aby se cítily dobře, nebály se projevit ve škole, byly samy sebou. Což je třeba v pubertě těžké, lidé o sobě hodně pochybují. Sebedůvěra a vůle se hodí ve sportu i v běžném životě. Specifická kategorie pak jsou studenti, kteří mají soutěžní ambice a trénujeme je na profesionální úrovni.

Vychází školní aktivity i z vašich osobních zkušeností se šikanou?
Martina: Když mi bylo nějakých osm nebo devět let, tak jsem šikanovaná byla. Spolužáci se mi smáli, brali mi věci a podobně. Ale zpětně jsem za to svým způsobem i vděčná, protože to sice nebylo nic příjemného, ale vlastně mě to přivedlo ke všemu, co dělám dnes.

Josef: U mě byla šikana také, ale bohužel vedle mě zůstala dodnes. 😊 Ségra vždycky přišla z tréninku, chtěla si něco vyzkoušet a já byl nejblíž.

Martina: Já mám vážně velkou sílu, a přiznávám, že když jsem byla mladší, tak jsem jí občas neuměla úplně přesně dávkovat…

Josef: Já chtěl původně hrát florbal, ale protože mě ségra vždycky přeprala a byla to ostuda, začal jsem také s bojovými sporty. A i já jsem za to rád, protože jsem se v tom našel.

Jakým všem dobročinným aktivitám se v současnosti věnujete?
Martina: Děláme toho hodně. Snažíme se řešit téma šikany, podporujeme české menšiny v cizině, třeba v Rumunsku nebo Moldávii, a trénujeme i nevidomé, aby si víc věřili.

Josef: Nevidomé učíme hlavně sebeobranu a pohybové aktivity. S tím nápadem přišla Martina a nejdřív jsem si říkal, že je to hloupost. Ale pak jsme zkusili uspořádat první hodinu a reakce byly skvělé, lidé byli nadšení a ptali se, kdy přijdeme znova. Tak je teď trénujeme pravidelně.

Na cesty na zápasy teď máte k dispozici Subaru. Jaký máte vztah k řízení?
Josef: Oba máme řidičák teprve rok a půl, takže se učíme. Ale mě osobně řízení hodně baví a auta mám rád. Jen jsme doteď jezdili jenom s manuálem a na automat si musíme zvykat. Uznávám ale, že je to s ním větší pohoda, člověk se může věnovat jenom jízdě.

Martina: Zatím jsme vyzkoušeli XV a líbí se mi, že se dobře řídí, je bezpečné a vejde se nám do něj všechna výbava na tréninkové kempy.

Kontrolní otázka: Víte, co je boxer v automobilové terminologii?
Josef: Druh motoru… něco s elektrickým e-Boxerem? Počkat, je to plochý motor s písty proti sobě, který má nižší těžiště. Něco už víme, ale ještě si to dostudujeme. 😊

A už jste si všimli, že se subaristé na silnicích zdraví?
Josef: Už několikrát. A poctivě máváme!

Je i ve vašich sportech podobně silná komunita?
Martina: Na hand-to-hand se mi právě líbí ohromný respekt k soupeři. V kickboxu se mi párkrát stalo, že byla soupeřka naštvaná z porážky a ani se se mnou nepozdravila. V hand-to-hand k sobě lidé mají úctu a po každém zápase poděkují nejen svému trenérovi, ale i protivníkovi a jeho trenérovi. Po boji se spolu normálně bavíme, od ostatních se vám dostane uznání.

Josef: Je to lepší komunita, podobně jako je to asi u subaristů, kteří také drží spolu. Pamatuji si, jak jsem byl na mistrovství Evropy v sambu, kde se jeden kluk rozčiloval, že prohrál. Jeho trenér ho pak donutil obejít celou halu a osobně se každému omluvit za to, že se vztekal. A že to bylo hodně lidí…

Dosáhli jste už hodně mezinárodních úspěchů. Máte před sebou ještě nějaké sportovní mety?
Martina: Letos už mi bude 25 let, což je dost. Takže se přirozeně zamýšlím, čeho bych chtěla dosáhnout. Mám svůj plán a své cíle, ale o těch si raději popovídáme příště. Aktuálně se chystám především na závody v Kazachstánu v hand-to-hand.

Josef: Můj krátkodobý cíl jsou květnové závody v Uzbekistánu, o těch dlouhodobých také mluvím nerad, protože se pak cítím zavázaný a nemusí se splnit. Ale když se to povede, tak se to určitě dozvíte.

A co mimosportovní cíle, třeba studijní nebo pracovní?
Martina: Já jsem nedávno úspěšně dostudovala mezinárodní vztahy a teď nově pracuji na ministerstvu pro místní rozvoj ve státním fondu podpory investic. Baví mě i svět diplomacie a jsem zvědavá, co všechno mě čeká.

Josef: Já chci být spokojený a mít se dobře. 😊

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho s přáteli.