Doba čtení: 5 min.

Ve Foresteru psi jezdí rádi, říká subaristka, která pomáhá nevidomým

Věra Hloušková opustila práci ve velké korporaci, aby mohla pomáhat lidem se zrakovým postižením v rámci Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR (SONS). Že taková práce umí přinést spoustu radosti, bylo jasně vidět při návštěvě jinonického centra pro výcvik vodicích psů, které shodou okolností sídlí jen kousek od Subaru ČR.

Výcvik vodicích psů podporuje Subaru mimo jiné podílem z prodeje psích dobrot na Subaru Butiku a spoustu zajímavostí už jste se o něm mohli dočíst v rozhovoru s vedoucí výcvikového střediska. Je to však jen jedna z mnoha aktivit organizace SONS, pro kterou Věra Hloušková pracuje. A možná budete překvapeni, jak úspěšně drží nevidomí krok s dobou například při adaptaci moderních technologií. Do zákulisí nás Věra Hloušková pozvala spolu s prezidentem organizace SONS Lubošem Zajícem.

Jak jste se dostala k práci pro nevidomé a slabozraké?
VH: Celý život jsem pracovala v marketingu, naposledy v zahraniční firmě, kde bylo pravidlem věnovat část naší kapacity lidem s handicapem. Díky tomu jsem začala spolupracovat se Střediskem výcviku vodicích psů. Postupně jsem se začala angažovat stále víc a opravdu jsem ráda, že mne životní cesty zavedly k tomu, abych mohla pomáhat lidem, kteří nemají takové možnosti, jako my, kteří vidíme. Mám ohromný pocit satisfakce, že mohu pomáhat druhým a našla jsem tu náplň svého života.

V čem vaše práce spočívá?
VH: SONS je organizace, kterou si nevidomí a slabozrací založili sami, aby pomáhala řešit jejich potřeby. V České republice má asi 8000 členů a lidem zajišťuje nejrůznější pomůcky a užitečné služby. Já osobně se ji snažím co nejvíce zviditelňovat a zároveň pomáhám s činnostmi, které pro nevidomé zajišťujeme. Obdivuji kolegy, kteří bez zraku fungují, pracují, žijí…

Kdy vaše organizace vznikla?
LZ: V 80. letech fungoval Svaz invalidů, ze kterého se po revoluci odštěpila Společnost nevidomých a slabozrakých. Zároveň však vznikla i úplně nová organizace, Česká unie nevidomých a slabozrakých. Protože nedávalo smysl mít dvě instituce se stejnou náplní, aby se netříštily síly a finance, podařilo se je v roce 1996 spojit do jedné. Proto máme v názvu sjednocení. Loni jsme oslavili 25. výročí.

Jaké služby kromě výcviku vodicích psů poskytujete?
LZ: Provozujeme například knihovnu digitálních dokumentů, které mohou nevidomí a slabozrací poslouchat nebo číst v braillově písmu. Velmi užitečné je i navigační centrum – když se člověk se zrakovým postižením potřebuje dostat na adresu, kterou nezná, dostane po telefonu podrobné instrukce v takové podobě, jakou potřebuje. Provozujeme také různé e-mailové konference ke sdílení zkušeností a řešení problémů. Aktivit je opravdu hodně a dalo by se pokračovat dlouho.

To zní, že se hodně věnujete technologiím.
LZ: Víc, než se zdá. V kapse třeba mám chytrou krabičku, která na dálku aktivuje cvakání semaforů, zjistí číslo přijíždějící tramvaje nebo spustí majáček úřadu, před kterým stojím, a zhruba popíše, jak se v budově zorientovat. Tuto pomůcku vymyslelo naše centrum pro odstraňování bariér a její možnosti se rozšiřují. Užitečné novinky prosazuje toto metodické centrum i do legislativy, aby byly závazné. Materiální pomoc je samozřejmě také důležitá, poskytujeme sociální i právní poradenství a máme komunity v 70 městech, kde se scházíme a radíme si; abychom byli co nejblíže tomu, jak žijí běžní lidé.

Při pohledu na Forestera XT paní Hlouškové je zjevné, kde se zrodil nápad na spolupráci se Subaru…
VH: My jsme doma měli Subaru vždycky. Tohle je už náš třetí Forester a nedáme na něj dopustit. S mužem jsme oba vysocí, takže jsme chtěli větší auto. Šli jsme původně pro Toyotu RAV4… a odjeli ve Foresteru, který je úžasně kompaktní a přitom všechno odveze a je na něj spolehnutí. Cítím se v něm velmi bezpečně. Samozřejmě poctivě zdravíme ostatní subaristy – zrovna dnes jsme si na Václavském náměstí zamávali s pánem v krásném zeleném Foresteru.

Využijete schopnosti takového auta i při práci?
VH: Jezdíme i na hory a méně přístupná místa, takže rozhodně. Pejskové se do něj pohodlně vejdou a cestují v něm rádi.

V autech dnes hodně řidičů nemůže přijít na jméno dotykovým displejům. Jak velký problém je to pro slabozraké a nevidomé?
LZ: Je to velmi aktuální. Je tu například snaha zavést bezdotykové terminály pro platby kartou, nevidomý člověk do nich ale PIN nezadá. Mechanické ovladače mizí a dotykové displeje jsou dnes všude, i na pračce nebo rychlovarné konvici. Důležité je prosazovat přístup design-for-all, aby zařízení mělo i hlasový výstup nebo alternativu v podobě nějaké aplikace. Když se na to myslí od začátku, tak ty věci ovladatelné jsou a nijak se neprodraží – třeba takový iPhone se i s dotykovým displejem ovládá dobře, protože je na to připravený.

Co dalšího v tuto chvíli řešíte?
VH: Velké téma je zpřístupňování internetových stránek a mobilních aplikací. Dnes se spousta věcí řeší přes mobil – navigace, jízdenky, bankovnictví, nejrůznější rezervace a podobně. Přitom teprve v roce 2019 u nás začal platit zákon nařizující, aby stránky a aplikace veřejných subjektů byly přístupné pro lidi se zrakovým postižením. Vyžaduje to důsledné tagování fotografií a podobně. V tomto ohledu je ještě třeba udělat hodně práce.

A když se na závěr vrátíme k pejskům – myšlenka na vlastní výcvik vodicích psů byla v SONS hned od začátku?
LZ: Hned na začátku 90. let se tehdejší Česká unie nevidomých a slabozrakých zaměřila na to, aby vodicí psi byli cvičeni profesionálně, a aby si byla sama schopna vychovávat psy s co nejlepšími povahovými vlastnostmi a nemusela je složitě shánět na trhu. Naše organizace vybudovala středisko, které patří k největším, má vlastní chov s vysokými standardy a řeší potřeby potenciálních zájemců z řad nevidomých a slabozrakých i aktuálních držitelů vodicích psů.

 

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho s přáteli.

Share on facebook
Share on twitter
Share on pinterest
Share on email