Doba čtení: 6 min.

Blanka Karhanová navrhuje místa, kde se psům i lidem žije lépe

Designérka Blanka Karhanová má dvě velké vášně: pomáhání psům v nouzi, a navrhování interiérů i exteriérů, které mohou změnit k lepšímu pracovní i rodinný život. Obojí spojila dohromady v projektu Psího ostrova, který jsme vám nedávno představili. Navíc do jejího života nedávno přibyla ještě láska k Subaru.

Jak jste se dostala k návrhu Psího ostrova?
Psy miluji od malička a provázejí mě celým životem. Jednoho dne mě oslovila moje klientka s tím, že by si chtěla postavit útulek, a zda bych jí ho nenavrhla. Začala jsem o tom hodně přemýšlet, zkoumala problematiku do hloubky a dospěla k tomu, že další útulek, i když třeba hezký a moderní, nic neřeší. Bohužel je to obecně velké a bolavé téma, Česko je totiž dle statistik největší množírna v Evropě a z návštěv mnoha útulků jsem odcházela psychicky zdevastovaná.

Jaké řešení vás tedy napadlo?
Přemýšlela jsem, jak to zařídit, aby lidé do útulků a různých spolků chodili vybírat pejsky zodpovědně, ne z lítosti a se strachem, ale aby si jeli užít den s rodinou, jako když jdete např. do ZOO, a čekalo je na těch místech něco víc, než plné kotce a třeba za to i rádi něco zaplatili, protože tyto organizace neustále bojují s nedostatkem peněz, zejména s ohledem na vysoké částky za veterinární péči o psy, které přijímají často v extrémně žalostném stavu. Aby ta centra vypadala vlídně, mohlo se zde vzdělávat, sportovat, a trávit volný čas, začala jsem své vize kreslit. Tak postupně vznikal koncept takových center.

Odkud se vůbec vzal název Psí ostrov?
Mimo mnoha dalších skvělých lidí jsem se díky tomuto projektu seznámila s Ájou Černou ze spolku Dočasky.cz, která má k dispozici úžasný prostor 1O tisíc metrů čtverečních s přírodní vodní plochou. Začali jsme myšlenku rozvíjet a přizvali ke spolupráci architekty. Nechtěli jsme ale používat slovo útulek, protože u mnoha lidí vyvolává negativní myšlenky. A díky té vodní ploše nás napadl Psí ostrov.

Myšlenkou je vybudovat víc takových center?
Přesně tak, idea je, že by vznikaly např. u větších měst po celé republice, kde by mohly doplnit i některá menší zařízení již existující. První centrum teď vzniká v Lanžhotě, ale brzdí nás samozřejmě peníze. Hodně energie musíme věnovat hledání sponzorů.

Kolik peněz ještě k dokončení chybí?
Bavíme se o několika milionech korun. Rádi bychom například vystavěli i pár domečků z recyklovaných materiálů, aby mohly rodiny zůstávat na ostrově delší dobu, a měly více času se s pejskem poznat, což eliminuje riziko nerozvážné adopce a vrácení psů zpět do útulku.

Zároveň se snažíte zachraňovat psy i přímo na ulici, je to tak?
Někdy mám pocit, že je mi to dáno shůry. Překvapivě často se mi stává, že odchytávám hlavně větší psy pobíhající u hlavních tahů. Naposledy to byl švýcarský ovčák u Popovic. Když lidé vidí pobíhat psa mezi auty, většina přibrzdí, ale jen málokdo zastaví. Bohužel to velmi často pro psa končí tragicky. Do mojí standardní výbavy v autě proto patří vodítko, pamlsky, deka a jedna lékárnička navíc. S kolegy bychom chtěli přispět k tomu, aby lidé byli na takové situace lépe připraveni, věděli, jak postupovat a měli v autě potřebné pomůcky. V rámci edukace připravujeme návod na řešení situace, kdy na cestách narazíte na pejska a chcete mu pomoci. Když zachraňujete neznámého psa, obvykle velmi špinavého, je to stres a nevíte, na koho se obrátit.

Zatím na to neexistuje žádný návod?
Zrovna nedávno jsem to konzultovala s policisty, že bychom ho měli vytvořit. Děje se to dnes a denně a jde nebezpečné situace pro psy i řidiče. Záleží třeba na tom, jestli jste v obci nebo mimo obec. Málokdo ví, jak ideálně postupovat – zda volat starostu, MP, PČR nebo útulek. Většinou se dostanete do začarovaného kruhu, kdy je na vás, zda zvládnete psa dostat do bezpečí. Proto bychom rádi otevřeli i toto téma.

A jak jste se dostala k Subaru?
Před pár lety jsem měla nehodu v Praze. Byla to nešťastná souhra okolností, kde hrál hlavní roli mrtvý úhel. Měla jsem pak problém znovu najít klid za volantem. Měla jsem potřebu vyměnit vůz za bezpečnější, vybavený asistenty, kteří ochrání mě i lidi kolem. Největším argumentem pro Subaru tedy byla bezpečnost. Ve všech nárazových testech vychází nejlépe a EyeSight funguje perfektně. Co oceňuji, je výhled. Dříve jsem pořád měla pocit, že mi ve výhledu stále něco překáží.

Byly i další důvody?
Často jezdím na severní Moravu za klienty i maminkou a potřebovala jsem auto, ve kterém tu cestu zvládnu bez bolesti zad. Pokud jde o pohodlí, je Subaru nepřekonatelné. I když na cestách za zákazníky často trávím v autě osm hodin denně i víc, nejsem unavená a jízdu si užiju. Začala jsem tou dobou také více jezdit do terénu a chtěla jsem dobře fungující čtyřkolku. V Krkonoších či na Šumavě jsem se s běžným autem nechytala. Na montáže s řemeslníky často jezdíme do nehostinných míst a potřebuji auto, které zvládne všechno.

XV je vaše první Subaru?
Je, já jsem totiž Subaru dřív moc nevnímala, protože se mi prostě nelíbilo. Jako designérka a žena jdu většinou po tom, jestli se mi daná věc líbí na pohled. A předchozí modely na mě byly moc hranaté, chyběla jim harmonie. Při hledání auta mě ale můj partner navedl, abych se podívala na Subaru. Přiměl mě, abych si nastudovala jeho filozofii a to, s jakou myšlenkou auta vyrábí. Díky tomu jsem se do něj zamilovala. Navíc Subaru má komunikaci hodně založenou právě na psech. To už jsme s Dočasky.cz pracovali na Psím ostrově a všechno do sebe zapadlo. Od té doby, co mám Subaru, jezdím zase s radostí a nemám strach.

Už máte vyhlédnuté i své příští auto?
Určitě zůstanu u Subaru, momentálně se poohlížím po Outbacku. Jízdní vlastnosti má jistě stejně dobré, ale nabízí větší prostor i výkonnější motor, který bude příjemný na daleké cesty. XV se mi ale bude opouštět velice těžce.

Jak jste se dostala k designu?
Celý život jsem něco kreslila, v naší rodině se neustále tvořilo. Můj strýc maloval obrazy, stejně jako dědeček, který byl navíc profesí stavař. Ten mě od mala učil kreslit. Maminka zase toužila dělat aranžérku. Když moji rodiče někam odjeli, tak se často vrátili a měli přestavěný celý byt, přemalované dveře, jiné závěsy a podobně. Později jsem se vdala za truhláře, což byl zlomový moment – jezdila jsem do výroby, pracovali jsme v dílně, učila jsem se poznávat řemeslo zevnitř a chápat, co všechno obnáší. Dodnes mě baví být přímo u výroby a montáže. Když navrhuji interiéry nebo exteriéry, vytváříme je od A až do Z. Zákazníkovi mnohdy odevzdávám klíče s tím, že má i naplněnou lednici a může jít rovnou bydlet.

Čím vás vaše práce naplňuje?
Nejde mi jen o to udělat něco hezkého, na co se dobře kouká. Hlavní je, jak design ovlivňuje lidi. To, jak pracují, jak se jim žije. Nejednou jsem zažila situaci, kdy celková proměna prostředí změnila náladu v rodině nebo dokonce odvrátila rozvod. Nestavím krabice podél zdí, ale snažím se vytvářet prostor, který lidem do života něco dá. Baví mě, že na začátku je nějaký stav, a na konci se vždy něco stane. Firma lépe funguje, lidé jsou šťastnější. To je ten pocit, který pak šťastnou činí i mne. Díky tomu mám svou profesi nejen ráda, ale vyloženě jí žiju.

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho s přáteli.