Doba čtení: 3 min.

Modelka Fozzy. Focení s turbolesníkem

Fanoušek Subaru a student multimédií Marek Bernard přišel s neobvyklou prosbou: zapůjčení auta pro školní fotografický projekt. Nabídli jsme štramáka Forestera a tady je pár výsledných fotek a Markových dojmů.

Zadání mého projektu bylo poměrně jednoduché – vytvořit produktovou fotografii auta. Přece ale nebudu fotit nějaké náhodné auto na ulici, chce to něco pořádného. Když už se s tím mám trápit, tak by to mohlo být něco, co mě bude bavit. Zkusil jsem tedy oslovit Subaru, jestli by mi na focení nějaký vůz nepůjčili. Moc šancí jsem tomu nedával, ale proč to nezkusit, když to nejhorší, co se může stát, je prostě odpověď „ne“. Vyměnili jsme pár e-mailů a pak k mému překvapení ve čtvrtek dopoledne přišla zpráva: „Mohl bych vám půjčit Forestera. “

Turbo!

Nastala hotová mobilizace. Sbalit fototechniku, půjčit chybějící věci, vyburcovat kamarády na pomoc. V 15 hodin stojíme před autosalonem ve Stodůlkách a pořád tomu nemůžeme uvěřit! Opravdu mi půjčí Forestera? Očividně ano, a ne jen tak ledajakého. Jak se dozvídám po příchodu, je to rovnou Turbo Forester! Mám co dělat, abych neskákal radostí do vzduchu. Forester 2.0 XT aka TurboFozzy, radost pohledět. Tenhle krasavec se bude fotit skoro sám. Začínáme prohlídkou auta, vše je mi ukázáno a vysvětleno, včetně zajímavostí, jako například co svým tvarem symbolizují LED pásky v čelních světlech (horizontální uložení pístů v motoru).

A nejlepší detail ze všech? U Subaru se auta rozmazlují, takže ho na rozloučenou pohladíte po klice a auto se zamkne. Ten, kdo to vymyslel, zaslouží povýšení! Při odjezdu z autosalonu ještě dostáváme pro inspiraci oficiální katalog s fotografiemi profesionálů. TurboFozzy jede ještě líp než vypadá, uvnitř je místa, že by se tam dalo snad i bydlet, a přitom při řízení velikost auta téměř nevnímám. Jediné, co mi připomíná, že jedu v trošku větším autě, je výhled přes čelní sklo na majestátní kapotu.

Cesta za zapadajícím sluncem

U Subaru očividně vymysleli, jak dostat dvakrát větší interiér do polovičního auta. Po vytažení rolety střešního okna začínám přemýšlet, jestli Fozzyho fakt musím vracet, nejradši bych už nikdy nevystoupil. Přijíždíme na místo focení, jenže zrada, parkoviště je o dost plnější, než jsme očekávali. Navíc všichni stojí přesně tam, kde se nám to nejméně hodí. Nakonec najdeme volnější spot a snažíme se něco vyfotit, ale není to ono. Za autem nám straší nevábné pozadí a lepší si vybrat nemůžeme.

Nakonec to vzdáváme, chce to přesun. Pozitivní na tom je, že můžu zase řídit, takže mi to zas až tak moc nevadí. Druhá lokace už je slibnější. Otevřená louka, navíc přijíždíme krátce před západem slunce, což je ideální. Zkontroluji, jestli není louka rozmáčená, a pomalu zacouvám na trávu.

Domů…

Nechceme Fozzyho ušpinit, ale ten si snad ani nevšiml, že jede po trávě. Skoro jako by říkal: „Nic víc tam nemáš?“ Fotíme o sto šest, zapadající slunce sice vytváří krásné světlo, ale velice rychle ho také ubývá. Nakonec už za šera běháme kolem auta s vlastními blesky a tvoříme poslední fotky. Čas nás přeci jen dohnal, musíme tě vrátit kamaráde. Cesta zpět do autosalonu je bohužel až moc krátká, příště musím vymyslet nějakou lokaci na druhém konci republiky, aby se TurboFozzy pořádně protáhnul. No nic, tak snad příště.

Naposledy pohladit, Fozzy zamrká a jdeme vrátit klíčky. I přes 20 minut zpoždění jsou na nás všichni milí a usmívají se, protože Subaru nejsou jenom skvělá auta, ale také skvělí lidé a já na tuto příležitost budu vzpomínat ještě hodně dlouho. Snad si jí někdy zopakuji, přeci jen to tlačítko S# (Sport Sharp) zůstalo zatím nevyzkoušené…

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho s přáteli.