I když je Milan Páral ročník 1936 a jeho Subaru Leone má najeto přes 300 tisíc kilometrů, pořád spolu vyrážejí na cesty. Na autě si všechno opravuje sám a s karavanem objel celou Evropu. Za sebou má navíc docela dobrodružnou kariéru.
Pane Párale, vy jste se prý profesionálně živil potápěním. Jak jste se k tomu dostal?
Moje žena byla dcera pekaře a můj táta byl člen Sokola, takže jsme oba byli na indexu a komunisti nás nepustili na vysokou školu. Mě poslali do Ostravy, kde jsem si mohl vybrat, jestli budu horník, nebo hutník. Vybral jsem si hutnictví, černé řemeslo. Učení pro mě byla hračka, takže jsem měl od začátku až do konce jenom ty nejlepší známky. Dokázal jsem jim, že mě nezlomili. V té době byla nejvyšším oceněním pro taviče oceli devátá třída a i osmou měl v republice opravdu jen málokdo. Já už jako učeň dostal na odchodnou sedmou.
To je ale docela daleko od potápění.
Potřeboval jsem se dostat do Prahy, protože otec zemřel a já jsem podporoval matku. Narodil jsem se v roce 1936, on zemřel tři roky na to. I když to zní hrozně, měl možná štěstí. Buď by ho jako Sokola oddělali v koncentráku Němci, anebo potom bolševici. Jedno, nebo druhé. Každopádně matka pak byla se mnou a o deset let starší sestrou sama. Takže jsem chtěl do Prahy, ale jedna taková hodně obézní soudružka na ministerstvu pracovních sil se vyjádřila: „Dokud já tady budu sedět, tak se do Prahy nedostaneš!“ Nic jí nezajímalo, byl jsem na indexu. No ale nakonec jsem se tam různými oklikami dostal. Nastoupil jsem do Montážního podniku spojů Praha, kde jsem se dostal k potápění, které mě vždycky bavilo.
Co přesně jste dělal?
Nás podnik měl na starosti pokládku veškerých kabelů v Československu, a to i těch pod vodou. Vznikla skupina potapěčů, kteří před pokládkou dělali průzkum dna. Zkoumali jsme složení až do hloubky 1,6 metru pod dnem. Používalo se duté rydlo, které ukládalo kabely a rovnou je zase zasypávalo. My jsme tehdy například vymysleli technologii, jak s pomocí betonových panelů chránit kabely proti velké vodě. Po čase jsme ale skončili, protože vedení o nás nemělo zájem. Tak jsme s kolegou založili samostatnou profesionální skupinu. Byl to samozřejmě problém, protože jako soukromníci jsme nemohli nic. Dostali jsme ale kontakt na předsedu ČSTV Himla, tenkrát to byl ještě mladý kluk, a ten tomu fandil. Pod jejich hlavičkou jsme fungovali až do roku 1993.
Pamatujete si na nějaké zajímavé zakázky?
Asistovali jsme třeba při pokládce plynovodů Transgas do Rakouska a Německa, každý rok je kontrolovali a mnohokrát jsme něco zachraňovali. Shodou náhod jsme se dostali také k opravě Karlova mostu. Měl se posoudit stav pilířů, ale před námi to odflákli, utratili všechny peníze a neudělalo se nic. Byli zoufalí, tak jsme se nabídli, že to uděláme zadarmo, po večerech. Už jenom proto, že jsme se na Karlově mostě chtěli podílet.
Takže vy jste zachránil Karlův most?
Ukázalo se, že dva pilíře byly úplně vymleté – těmi dírami by projela vejtřaska. Kdyby se na to tehdy nepřišlo, povodeň z roku 2002 by to zaručeně odnesla. Třeba ten velký ponton, který se při povodni utrhl, se zastavil na našich ledolamech, které jsme tam postavili. Za naši ochotu se nám totiž odměnili a svěřili nám pak celou opravu, byla to zakázka za několik milionů. Museli jsme si vymyslet technologii na zacelení a vyplnění pilířů, vlastní způsob spárování, pod vodou jsme usazovali kamenné kvádry. Dnes by hodně věcí vyřešily moderní materiály, jenže za komunistů to bylo těžké, všechno se shánělo složitě. Měli jsme také podvodní kukr pro památkáře, aby mohli výsledek kontrolovat. Tím jsme si na sebe upletli bič, ale chtěli jsme dělat opravdu poctivou práci. Oni nechápali, jak jsme to udělali, ale byli spokojení.
Potápět jste se naučil sám?
Začínali jsme jako amatéři, ale potom jsme prošli různými kurzy. Pět měsíců jsme se třeba po práci učili na lešenáře. Když se stavěl či opravoval Palackého most, Čechův most nebo most Legií, tak se vždy stavělo lešení a pod vodou jsme to dělali právě my. Museli jsme trubky vázat na sebe a vymysleli jsme i zesílení konstrukce, aby odolávala náporu vody.
Vaše manželka byla podobně dobrodružně založená?
Žena byla skvělá, od začátku jsme si perfektně rozuměli. Vystudovala na zdravotní sestru, starala se o nejmenší děti. V mládí byla ve Svazarmu a skákala s padákem, společně jsme se jezdili potápět. Ona nevážila ani 60 kilo, ale když jsme koupili stodolu v jižních Čechách, sami ve dvou jsme ji přestavěli na krásnou chaloupku. Tahali jsme spolu trámy a traverzy. My jsme nikdy neměli žádného řemeslníka, protože bychom mu nejspíš museli urazit ruce. Totéž tady u Prahy, ze skládky jsme udělali bydlení s krásnou zahradou. Ona původně chtěla studovat zahradnictví, ale tehdy jí to nedovolili, protože byla z města a prý se na to tím pádem nehodila.
A ke svému Subaru Leone jste se dostal jak?
Původně ho měl obchodní partner mojí dcery v Německu. V roce 1992 ho potom převezli sem a ona ho používala ve firmě, zaměřovali se na sportovní vybavení. My jsme pak se ženou jednou měli možnost konečně navštívit známé v Německu a dcera říká: „Tak si vemte na cestu moje Subaru, je to pohodlné auto.“ My jsme si ho půjčili… a bylo naše! Hned jsem jí začal zpracovávat, že bychom ho chtěli, a pak jsme ho také odkoupili. Jezdím s ním od roku 1994. Bohužel se na něm tehdy zle podepsali místní „odborní“ opraváři. Na podvozku bylo pět vrstev, kde se střídalo vždy bahno, nástřik, bahno, nástřik. Bylo to úplně sežrané. A ještě si to od dcery nechávali draze zaplatit.
Od té doby si na autě děláte všechno sám?
Absolutně všechno, od karoserie po motor. Vyvařil jsem přední i zadní část podlahy, celý spodek je nový, kufr i nádrž byly rozežrané. Díky tomu, že jsem místo školy musel do oceláren, jsem se naučil pracovat s autogenem, se soustruhem, elektriku a spoustu dalšího. Kdo chtěl, mohl se naučit cokoliv, a já jsem chtěl. Tam se tehdy dělaly i obrovské hřídele pro zaoceánské lodě na padesátimetrových soustruzích. Doma mám lepší vybavení než leckterá dílna. Auto jsem si tedy dal sám do kupy a udržuji ho jak nejlépe umím, i když nejsem žádný klempíř ani lakýrník.
Musel jste s ním řešit nějaké problémy?
Jenom když do mě nabourala paní ve Felicii. Subaru má pořádný nárazník a je poctivě postavené, takže její auto dopadlo mnohem hůř, ale i tak byl levý blatník úplně srolovaný. Musel jsem ho potom vyklepávat a rovnat, protože se nedá sehnat. Je to speciální provedení a blatníky z běžných Leone jsou o tři centimetry kratší. To samé bylo s prasklým čelním oknem, když nás náklaďák na Šumavě vytlačil do škarpy a ještě z něj odletěl velký kámen. To sklo se nedá nikde na světě sehnat, ani v Americe nebo v Japonsku, zase je o trochu jiné než ve všech ostatních Leone. Pomohli mi ve skvělém sklenářství v Hostivaři, kde ho přes známosti sehnali z Norska, bylo vyrobené na zakázku podle originálu.
Vaše auto se prodávalo jako Leone Coupé Special. Jak moc je speciální?
Bylo to pár kusů, které vznikly na zakázku v servisních dílnách v Brémách. Nikdo moc neví proč a jak. Někde jsem se doslechl, že jich vzniklo pět, jinde zase říkali 15. Je to kupé na podvozku kombíku, takže má obrovský kufr. Jedním tlačítkem lze sklopit zadní opěradla a získat lůžkovou úpravu. Spousta dílů se liší – někdy mi to ani subaristé nevěří a musí si to přeměřit.
Čím si vás Leone získalo, že už jste u něj zůstal?
To auto je tak pohodlné, že můžu jet klidně 1200 i víc kilometrů v kuse a připadám si jako v křesle. Člověk vystoupí absolutně odpočatý. Jednou jsem v něm vezl svého vnuka a jeho známou, která podniká v Itálii. Ona pak vystoupila a říká: „Já mám tři auta, Mercedes i Porsche, ale tak pohodlně se v žádném z nich nesedí.“
Přitom jako kupé vypadá i docela sportovně. Jaké má jízdní vlastnosti?
Dokáže vážně hodně. V základu je pohon předních kol, ale když se zmáčkne knoflík na řadicí páce, v rychlosti do 60 km/h se přiřadí zadek. Potom je výkon rozdělený 50:50. Pamatuji si, jak jsem v roce 2005 vezl ve sněhové kalamitě kartony do Opavy. Věděl jsem, že s dodávkou budu odepsaný, tak jsem si vzal vlek a jel subaráčkem. Až do Hranic jsem potkal jenom sněžné pluhy, jiným autem bych neprojel. Vyjížděl jsem po osmé hodině večer, o půlnoci jsem tam měl být a krásně jsem to stihnul. Oni ale měli zdržení, takže jsem v autě ještě na hodinu usnul. A když jsem se probral, tak byla úplná tma, protože jsem zapadal 30 centimetry sněhu. To byla neskutečná chumelenice. Cestou zpátky už byla před Brnem zavřená dálnice kvůli náledí. Policajt mě zastavil, posvítil baterkou na mě, pak na auto a říká: „Jo ty máš Subaru. Tak jeď, ale kopni si tam všechno.“ Bez problémů jsem dojel i s vlekem.
Jezdil jste hodně i s karavanem, jak si s ním motor umí poradit?
Úplně suverénně, o tom ani nevíte. Je to sice verze bez turba, ale osmnáctistovka má sílu. Když jsem zapřáhl karavan, tak na Černém Mostě jsem zařadil pětku a až ve stoupání za Turnovem jsem musel podřadit na čtyřku – samozřejmě pokud jsme nestavěli na kafíčko. I s ním za zády jsme kolikrát projeli stezky, kam si jiní s autem vůbec netroufli. S karavanem mám v Leone najeto zhruba 100 tisíc kilometrů. Projeli jsme celé Alpy, byli jsme ve Švýcarsku, Rakousku, Francii, Itálii, Německu, Slovinsku, mockrát na potápění v Chorvatsku. I když nemá klimatizaci, náporové chlazení je velmi účinné. Žena vždycky v letních vedrech na dálnici říkala, že jí mrznou nohy. To auto je miláček můj i mé dcery, která ho po mě zase zdědí.
Kolik má teď vaše Leone najeto?
318 041 kilometrů. Shodou okolností jsem si to včera zapisoval, tak to vím přesně. A úplně všechno na něm pořád funguje. Protože i já musím pořád fungovat.
