Doba čtení: 8 min.

Tip na Subaru výlet: Opuštěné stezky italských Alp

Cesty mimo asfalt, hluboké lesy a nikde nikdo. Takových míst v Evropě ubývá, přesto se dají najít poměrně blízko – třeba ve východních Alpách v Itálii. Hory protkané starými vojenskými cestami nabízí off-roadové trasy a zároveň se nebudete cítit daleko od domova.

V prosinci loňského roku jsem zaznamenal vydá­ní knižního původce Alpy bez asfaltu, který jsem okamžitě s nadšením objednal. Přišlo mi to jako větší jistota než se do těchto míst vydávat zcela bez zkušeností. Uklidňoval mě detailní popis tras včetně GPS souřadnic ke stažení, označení obtížnosti úseků, lokálních zajímavostí, míst vhodných pro přespání, výletů po trase atd. Takže nebylo na co čekat, snad jen až roztaje sníh.

Pro takovou cestu je Subaru Outback ideální parťák. Vyšší kombi, které rychle a pohodlně zvládne dálnici, ale zároveň si díky symetrickému pohonu všech kol, skvělému podvozku a vyšší světlé výšce hravě poradí se šotolinovými cestami. Pro jistotu jsme nasadili AT pneumatiky Falken Wildpeak, takže bychom měli zvládnout i ostřejší nástrahy. Interiér dostal pohodlnou matraci, zastínění a úložné prostory. To všechno slibuje komfortní kempingový zážitek bez nutnosti rozkládání stanu a dalších zdržujících činností.

Vzhůru do divočiny

Vydáváme se z Plzně po D5 směrem na Rozvadov, pokra­čujeme přes Německo a Rakousko, kde kupujeme 10denní dálniční známku (9,90 eur), projíždíme Brenner (poplatek 11 eur) a po A22 sjíždíme na Trento-Nord (dálniční poplatek 10,60 eur). Z Trenta pokračujeme po státovce SS 47 údolím obklopeným strmými kopci směrem na východ podél řeky Brenta. Zhruba po hodině jízdy sjíždíme na Enego, kde je podle průvodce začátek trasy. To ale ještě musíme nastoupat šestnáct serpen­týn na vzdálenosti 24 km s převýšením téměř 600 výškových metrů. Jsme tady, na náhorní plošině Asiago v malebném měs­tečku Enego. Je to poslední místo, kde si před cestou můžete nakoupit.

Vybaveni offline mapovými podklady pro případ nedostupnosti internetu jsme při poledním espressu načítali trasu a průvodce. Z Enega je to ještě 15,5 km po asfaltové silničce SP76 do hor, než sjedeme na šotolinu. Ale pozor, to bychom nebyli v Itálii, aby vše fungovalo. Už pár kilometrů před začátkem trasy nás zastavuje značka zákaz vjezdu a práce na silnici.

Otočit se, to by znamenalo minimálně hodinovou zajížďku, a tak jsme se pokusili od silničářů vyrozumět, jak se dostat kam potře­bujeme. My neuměli italsky, oni neuměli anglicky. Díky důrazné gestikulaci jsme nakonec pochytili, kudy uzavřený úsek objet lesními cestami, aniž bychom se museli vracet. „To nám to začíná,“ říkáme si. Zhruba sedmikilometrovou objízdnou trasu zdolává­me asi po půl hodině a jsme na začátku severní cesty okruhu Via Ortigara.

Soukromí a nádherná příroda

Hned ze začátku nás láká hezké piknikové místo s kamenným grilem, které jsme ale vzhledem ke zdržení vyne­chali a pokračovali nedočkavě dál. Cesta se vine lesem, kde se naskýtají pohledy na krajinu zničenou silnou vichřicí v roce 2018. Zatím nic náročného. Odbočíme vpravo, podívat se ke kapličce Malga Fosseta. Tato zajížďka, dlouhá přibližně čtyři kilometry, se postupně zdrsňuje a je kamenitá s občas­nými výmoly. Tady už jsme začali být ostražití, ale nebylo to nic, nad čím by se Outback jakkoliv pozastavil. U kapličky si úplně sami dáváme odpolední piknik, než se vrátíme na severní cestu a pokračujeme dál.

Povrch je víceméně hladký – písčitý, a tak čas pří­jemně ubíhá, až je před námi rozcestí. Vzpomněli jsme si, že se v průvodci o jednom psalo a odbočka doleva slibovala kamenitou cestu obtížnosti C. To jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít. Minimálně jsme se na ni chtěli podívat, zhodnotit situaci a podle toho zkusit projet. Odbočujeme tedy a podél kamenné zdi se serpentýnou a hrubším štěrkem vyjíž­díme na otevřenou zatravněnou planinu obklopenou lesy. Úplně jsme zapomněli na cestu, vystoupili z auta a jen se rozhlíželi po té kráse. Tohle je místo pro přespání jako z pohádky. Do lesa jdeme pro dřevo, kterého je po těžbě víc než dost, a rozdělává­me oheň. Na skládacím grilu opékáme maso a posloucháme ticho tam, kde lišky dávají dobrou noc.

Ráno nás čekalo malé překvapení. Jídlo, které jsme nechali v krabici pod autem, bylo částečně pryč a částečně roztahané po okolí. Takže lišky nedávají jen dobrou noc, ale jsou taky pěkně mlsné. Vše jsme uklidili, a hlavně si z toho vzali ponaučení, že jídlo a odpad není dobré nechávat v otevřeném boxu, a už vůbec ne na zemi. Pro příště zvolíme uzavíratelný plastový box nebo vak, který pověsíme na strom.

Směr Monte Ortigara

Z místa přespání pokračuje zatrav­něná, jakoby zapomenutá cesta, která nás dovedla k chatě Rifugio Adriana. Díváme se do mapy a zjišťujeme, že jsme včera na křižovatce sjeli z plánovaného okruhu, část „podjeli“ a nyní jsme k chatě přijeli z druhé strany. Jak je vidět, i zabloudit může být fajn, protože jinak bychom ten krásný palouk k přespání možná neobjevili. U chaty se napojujeme na cestu a listujeme v průvodci, abychom zjistili, kde jsme. Off-roadová zkratka je přímo před námi, odbočujeme na ni a už od pohledu je vidět, že to bude náročnější.

Sypký štěrk, skalky a ostrá zatáčka. Pro jistotu si zapí­nám X-mode a pomalinku se vydávám vzhůru. Kdyby na autě nebyly obuty AT pneumatiky, rozhodně bych se na tuto trasu nevydá­val. Auto si však s výjezdem a zatáčkou poradilo hravě. Při prudším stoupání na sypkém štěrku prokluzuje zadní kolo, ale stačilo lehce víc plynu a i tuto terénní zkratku jsme zdolali. Pokraču­jeme až k velkému piknikovému parkovišti pod Monte Lozze s několika ohništi a lavičkami se stoly.

Z parkoviště je možné se vydat na výšlap ke kapličce nebo až na vrchol Monte Ortigara. Na parkovišti najdete také několik informačních cedulí o velké bitvě z první světové války, která se odehrávala právě v této krajině. Odtud se vydáváme po cestě zpět, abychom se napojili na jižní cestu a nastavili kurz podle průvodce. Nyní už je před námi ta správná odbočka vlevo na off-roadovou zkratku. Ze sjezdu máme větší obavy než z výjezdu, Ouback si však opět poradil, přestože v ostré zatáčce došlo i na křížení náprav a jízdu po dvou kolech.

Na víkend i na týden

Dál jsme pokračovali ke skalní pevnosti Monte Forno. Ráz cest přitvrdil. Už to není písčitá a jemná šotolina, ale tvrdá kamenitá cesta, takže jedeme pomalu. I pětikilometrový okruh se zdá nekonečný. Zato se můžeme kochat krajinou, která se z výhledů do hor mění na dubové lesy a po průjezdu prů­smykem jsme na parkovišti. Odtud je to ještě nějakých 500 metrů pěšky do kopce, než se dostaneme k pevnosti.

Pro­cházíme zbytky budov a ve skále vytesané chodby a střílny. Díky organizaci Eco Museo, která se o tyto památky stará, si můžeme přečíst i něco z historie na informačních tabulích. Monte Forno byla rakouská pevnost, kterou se v roce 1917 v bojích o Ortigaru marně snažila dobýt italská armáda. Přesto­že měli násobnou převahu a na několik dní se pevnosti zmocnili, nedokázali ji Italové udržet a bitvu prohráli.

Od pevnosti se vracíme zpět na jižní trasu a pomalým tem­pem pokračujeme klikatící se cestou dál. Zvlněné úseky střídají ostré zatáčky, až objevujeme opuštěnou stavbu s nádvořím. Průvodce nabízí ještě odbočku s okruhem kolem lanovek, tu však vzhledem k blížící se bouřce vynecháváme a s blaženým pocitem skvělého zážitku sjíždíme z kopců do městečka Galio, odkud už nastavujeme navigaci na Plzeň. Celý okruh se všemi odbočkami měl přibližně 50 km. Jestli ho projedete za den, nebo byste se chtěli „ztratit“ na víc dní, zvažte sami. Kdybychom měli víc času, určitě bychom se zdrželi. O to větší máme motivaci vybrat z průvodce nějakou další cestu.

Spací úprava a doplňky

A jakou výbavu jsme si vzali na cestu? Pro komfortní přespání jsme Outback vybavili matrací na míru, aby maximálně vyplnila celý prostor (z našeho vlastního obchodu). Matrace je skládací, takže se dá pohodlně podle potřeby rozložit i složit. Navíc byla v provedení s outdoorovou úpravou, díky čemuž jsme ji mohli použít i venku k sezení na trávě. Termoclony, jaké možná znáte z dodávek, zajistily zatemnění auta, aby nás nevyhnalo ranní sluníčko a v autě nebylo jako ve skleníku.

Praktický úložný box a síťky v oknech druhých dveří poskytly užitečný odkládací prostor pro věci, které jsme používali denně – jídlo, výbavu na vaření kávy, hygienu, pár kusů oblečení atd. Člověk pak nemusí neustále přehrabovat velké tašky. Spaní v autě zpříjemňují i vychytávky jako magnetický odpadkový koš nebo botník s víkem, aby boty nesmrděly v autě a zároveň byly ráno po ruce.

Autor: Jaromír Uxa, annycarmat.com

Fotografie: František Heřman

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho s přáteli.