Subaru Outback je jako stvořené pro cestování za nevšedními zážitky a dobrodružstvím. Přesvědčili jsme se o tom na vlastní opálenou a ošlehanou kůži, když jsme s ním během dvou letních měsíců procestovali velkou část Evropy, od horkého jihu až po deštivý sever.
Norsko je pro mě země opředená tajemstvím. Ne kvůli bájným trolům, ale vždy si vzpomenu na americký film Vikingové s Antonio Banderasem. Místní krajina i život mě děsily svojí drsností a ponurostí, i když vím, že to byla jen filmová fikce. Dokonce se ani nenatáčela ve Skandinávii. Ale znáte to, člověk si vytvoří nějakou představu a už se jí nezbaví. Stejně tak jsme byli hrozně zvědaví i na našeho nového Outbacka, se kterým jsme se v tu dobu oťukávali teprve dva měsíce. Před ním nám spolehlivého parťáka dělal Forester z roku 2006.
Jak udělat z Outbacku obytňák
Milujeme bezprostřední svobodu cestování a lehkost bytí téměř „nadivoko“, takže jsme byli rozhodnutí přespávat v autě. Na sklopené zadní sedačky přišla žíněnka potažená novým prostěradlem, dva polštářky, spacáky a jednoduchá, zato účelná ložnice byla na světě. Poté přišla na řadu kuchyň se spižírnou. Za každé přední sedadlo jsme dali dvě plastové bedýnky o objemu 22 litrů na sebe. V nich jsou pečlivě a systematicky uloženy potraviny, nádobí, kartušový vařič a podobně. Jedna je vyhrazena outdoorovým potřebám jako jsou čelovka, lékárnička, různé karabiny či krabička poslední záchrany a poslední, snad nejdůležitější, stráží slivovičku a plzničku. Přesněji celý karton. Ze stran se vešly ještě dva pětilitrové kanystry s čerstvou vodou z lesní studánky a campingové stoličky.
Přestože zadní sedačky jsou složené a prostor před nimi zaskládaný, vpředu zůstalo tolik prostoru na nohy, že si tam ulejvám ještě příruční batoh. Sečteno a podtrženo, prostoru je v autě prostě ohromně. Na naše letiště pokládáme dvě cestovní tašky s oblečením, které před spaním rychlostí blesku přemístíme na přední sedačky. Za zadními sedačkami zbyl ještě prostor na dvě chladící tašky s pořádnou svačinou – hlavně s banánovými koláčky, našimi neodmyslitelnými parťáky. Jsou vážně výborný!
Kouzelná vůně Norska
Náš plán zní jasně. Dostat se na trajekt z německého Warnemünde do švédského Trelleborgu, pak podél pobřeží přes Malmö a Göteborg do Norska, dále směr Oslo, Stavanger, Preikestolen, Trolltunga, Bergen, Flåm, Galdhøppigen, Lillehammer, zase Oslo a zpět domů. Na těch pár dnů, které jsme si na cestu vyhradili, je to docela odvážný plán, ale žene nás touha dýchat v norské přírodě. V Outbacku jsme navíc prvních 1500 kilometrů zvládli v neuvěřitelné pohodě. Tím, jak je pohodlný, tichý a jaký člověku dodává pocit jistoty a bezpečí, ani dlouhá cesta není vyčerpávající nebo otravná, přestože jsme téměř neměli potřebu dělat zastávky. I všichni asistenti fungují tak, že člověku skutečně šetří námahu.
První ráno v Norsku nás vítá svojí šedou oblohou, zatím neprší, a my jsme spokojení. Zavíráme oči, zhluboka se nadechujeme a vnímáme svěží vzduch, který nás lechtá v nose a pomalu, pomalinku postupuje do plic. Užíváme si to čisté dýchání. Pak mrkneme na Outbacka a vyrážíme. Jedeme pomalu, rozplýváme se nad nádherou a rozmanitostí zdejší krajiny. Průzračná jezera nás nenechají v klidu, a tak u jednoho zastavujeme. Vzduch nádherně voní, ptáci vyzpěvují a všude se rozprostírá až neuvěřitelný klid. Zkoušíme vodu. Je příjemná, tak se pomalu ponořujeme a splýváme s okolní atmosférou.
Následující dny jsou hodně podobné. Jeden věnujeme výletu na skalní útvar Preikestolen, překládaný též jako Kazatelna, další se projdeme delší túrou na skalnatý výběžek Trolltunga, neboli Trolí jazyk. Obě místa jsou hodně známá a asi se nenajde člověk, který by je při své návštěvě Norska vynechal. Mlha tady čaruje podle své fantazie tak rychle, že nestíháme vytahovat telefony, abychom fotili úžasy, které nám odkrývá. Takhle si tady bájní trolové hrají s lidmi. Obzvlášť cesta pohořím na Trolltungu ve mě zanechala silný zážitek, který je těžké vyjádřit slovy. To opravdu musí člověk zažít. Takové prožitky mi vždy vykouzlí úsměv na tváři, otevřou srdce a mě z té síly až mrazí v zádech. Pro tyhle chvíle stojí za to žít.
Trajektování přes průzračné fjordy
Frčíte si po silnici, kocháte se okolní přírodou, nevíte, na co hledět dřív, když cesta najednou skončí v přístavu. Najedete na trajekt, který třeba 20 minut pluje přes fjord, pak se vylodíte a zase pokračujete po druhém břehu. Takové cestování nás ohromně bavilo. Je to osvěžující zpestření, pozorovat, jak se na jedné straně vzdalujete od břehu a na druhé se k němu zase blížíte, jak se na obloze honí černé a šedé mraky a předhání se s trajektem, kdo bude v přístavu dřív. Kdyby řízení Outbacku bylo méně pohodlné, tady by si řidič mohl skvěle odpočinout, v našem případě to ale nebylo potřeba.
A tak pokojně přijíždíme do přístavního města Bergen, kde se zdržíme další dva dny. Ráno začínáme pěkně po našem – skáčeme do moře, které nás překvapí jemnou slaností. Následuje prohlídka staré části města, rybí trh, dárky, pivo… a najednou je večer, i když podle světla to tak nevypadá. Následující den máme v plánu poznávat místní fjordy, a tak si kupujeme lístek na loď a vyplouváme na malý ostrov Skjerjehamn. Plavba trvá pár hodin a po celou dobu nás doprovází temné mraky, ze kterých nakonec odpoledne začnou padat pravé norské trakaře. Jsme rádi, že nás tenhle liják nezastihl někde v horách, krčíme se pod stříškou malého domečku u mola a čekáme na loď mířící zpátky do Bergenu.
Serpentiny v nekonečném pohoří
Pokračujeme do městečka Flåm s nejstrmější železniční dráhou na světě. Trať projíždí nádhernou horskou přírodou, na své 20km délce překonává převýšení 864 metrů a končí v horské stanici Myrdal. Cesta sem vede opět tajuplnou přírodou a my se opět dlouhé hodiny rozplýváme – i nad jízdními vlastnostmi Outbacku při překonávání horských serpentin. Manévrování je díky velkému rejdu až nečekaně snadné, stejně tak je příjemný hladce fungující pohon všech kol. Motor je tak tichý a sedačky pohodlné, že si kolikrát ani neuvědomuji, že sedím v autě. Jako bych se dívala z obývací sedačky na přírodopisný film v televizi. Podvozek se osvědčil stejně tak ve zdejších utažených zatáčkách jako na dálnici nebo šotolině.
V okolí Flåmu si užíváme skvělý den, půjčujeme kola, kocháme se vodopády, stády ovcí a vysokými kopci, které nás obklopují. Ráno se ještě osvěžíme ve vodopádu, který je naším prvním. Je malý, ale skvěle přístupný, a tak si za přítomnosti jedné zbloudilé bečící ovce necháváme proudem masírovat záda a kulíme oči, stejně jako ona. Ne, vůbec to není ledové!
Noc pod vrcholem Skandinávie
Je libo přespat pod nejvyšší horou Skandinávie? S Outbackem žádný problém. Cesta přes vnitrozemí do národního parku Jotunheimen a turistického střediska Lom se opět klikatí horskými silničkami přes malebná sedla, oblastmi protkanými jezery i jezírky, vodopády a zelenými stromy. Projíždíme i horská střediska, ke kterým vedou tak úzké silnice, že si nedovedu představit, jak se tudy jezdí v zimě.
Konečně z hlavní odbočujeme na osadu Spiterstulen, jedno z výchozích míst na nejvyšší norskou horu Galdhøppigen, která je se svými 2469 metry zároveň i nejvyšší v celé Skandinávii. K osadě vede šotolinová cesta lesem, kroutí se jako had a povrch je dost nerovný, posetý různě velkými dírami. Outback to však hravě zvládne. Když za jednou zatáčkou vyjíždíme z lesa, odkryje se nám nejen famózní pohled na úbočí hor, ale i na vyplašenou sobí rodinku.
Kolem půl jedenácté večer, kdy je ovšem stále krásné světlo, zalézáme do spacáků, a tak nějak tušíme, že v noci bude chladněji. Probouzím se chvíli před budíkem a nasávám studený vzduch, který do auta proudí pootevřeným střešním okýnkem. Normálně bych hlavu zavrtala do spacáku, ale když po více než týdnu vidím modrou oblohu a sluníčko, okamžitě se zahřívám tím pohledem. Námrazu nevnímám.
A jak se tedy nocuje v Outbacku? Sklopením zadních sedaček včetně opěrek vznikne dokonale rovná plocha. Na délku má cca 175 cm, což je na vyspání úplně v klidu nejen pro mě s výškou 163 cm. Jak už jsem zmínila, využíváme střešního okna, které v průběhu noci necháváme pootevřené kvůli teplotnímu pohodlí. Tady pod Galdhøppigenen ve výšce 1100 m.n.m. bylo ráno sice pod nulou, ale díky kvalitním péřovým spacákům jsme to zvládli úplně v pohodě. Ne vždy jsme přespávali uprostřed klidné přírody, spali jsme i vedle čerpacích stanic, na okrajích vesnic, v Bergenu téměř uprostřed města v klidné loděnici. Outback nám poskytl skvělé zázemí. Každé ráno jsme byli dokonale odpočatí a připravení na celodenní pobyt venku.
Obzvláště při výstupu na nejvyšší norskou horu jsme to ocenili, protože výlet byl celkem výživný – 12 hodin chůze, skoro 30 km, převýšení cca 1500 metrů. Je pravda, že jsme si výstup ráno zpestřili o „zahřívací procházku“. Šli jsme totiž pocitově za sluníčkem, bez ohledu na to, že tudy naše cesta nevedla. Ale na vrcholu Galdhøppigenu jsme skutečně stanuli, dokonce za slunečného dne, který byl během našeho pobytu v Norsku jediný. Dokonalá odměna, za kterou ten úmorný výstup stál.
Olympijské dostaveníčko
Naše cesta už se krátí, míříme na Lillehammer a Olympijský stadion, kde se nám daří dostat až k ledové ploše. Poslední zastávkou v Oslu je zimní lyžařské středisko Holmenkollen, dějiště světových závodů v biatlonu a skoků na lyžích. Přestože tyto dny už netrávíme v srdci norské přírody, jsou díky sportovní atmosféře naprosto úžasné. I Outback byl určitě poctěn svojí přítomností pod majestátním skokanským můstkem, kde si užíval celý den. Než jsme s ním vyrazili směrem k hranicím, užili jsme si ještě procházku po 5km biatlonové trati.
Poslední otočení hlavou nás však teprve čekalo. Pár kilometrů před hranicemi se Švédskem se o to postaral jeden ze symbolů Norska, obrovský kolos, los. Vykukoval na nás kousek od silnice, kterou pak rozvlněním svého těla přeběhl. Ten zážitek se okamžitě přidal k těm ostatním silným, protože v takové rozloučení jsme ani nedoufali. Bylo vskutku královské.
Společné soužití s Outbackem bylo velmi příjemné. Odvděčil se nám úžasně nízkou spotřebou, která se dlouhodobě pohybovala kolem 7 l/100 km. Ani hluboko ve vnitrozemí při přejezdech přes rozsáhlá pohoří jsme díky tomu nemuseli řešit tankování. Ono by ani nebylo kde. Hodiny a hodiny jsme nepotkali čerpací stanici ani jiné známky civilizace. Jen nádherné rozlehlé kopce, hory a ledovce. Suma sumárum, společně jsme „natočili“ cca 5000 km bez jediného problému či zádrhelu. Outback je naprosto bezpečné, spolehlivé auto, poskytující mimořádný komfort a maximální pohodlí při objevování světa.
Zuzka Vrbská
