Kde jinde oslavit výročí 300 tisíc najetých kilometrů se svým milovaným Subaru, než na pořádném roadtripu do Bosny a Černé Hory. Hezky s celou rodinou včetně psa.
Na jaře tohoto roku jsme s rodinou začali, tak jako každý rok, s plánováním dovolené. S naším Foresterem máme už projetý kus Evropy a neradi se vracíme na stejná místa. Tak na nás vylučovací metodou zbyly dvě možnosti. Možnost první byl bájný Nordkapp – nejsevernější místo Evropy. To je ale dohromady cesta na cca 6000 kilometrů, kterou jsme pro náročnost museli s ohledem na psa a 10měsíční miminko vyloučit také.
Takže nám zbyla možnost druhá, na kterou jsme přišli dva roky zpět na hoře Plješivica na hranicích mezi Chorvatskem a Bosnou. Ze zaminované hory jsme koukali přímo na příhraniční Bosenské město Biháč. Je to tedy jasné, jedeme do Bosny! Já,manželka, prcek a naše šílená kolie. To všechno jsme do Forestera naskládali.
Obdiv offroadistů
Na první den jsme si naplánovali dlouhý přejezd z Chebu až na bosenské hranice. Čím víc jsme se blížili, tím víc jsme cítili, že plujeme nějak proti proudu. Všechna auta sjížděla směrem k Jadranskému moři a jen my jsme jeli do vnitrozemí. Začali jsme také potkávat víc a víc tvrdých offroaďáků.
První den v Bosně jsme navštívili národní park UNA, který je pojmenován podle protékající řeky a zároveň tvoří přírodní krásy jako Martin brod a Štrbački buk. Hned u vodopádů jsme našli restauraci, kde jsme si mohli objednat grilovaného pstruha přímo z řeky tekoucí za barákem. Platíme pár marek a chystáme se hledat místo na spaní v autě, hotelů tu moc nemají…
Druhý den vyrážíme konečně trochu do vnitrozemí. Naším cílem bylo Sarajevo. Abychom se tam dostali, museli jsme přejet pohoří Čvrsnica mezi jezery Blidinje a Ramsko. Kdesi nahoře v kopcích, mimo asfalt, jsme u starověkého hřbitova potkali německou partičku offroaďáků. Ti nad Foresterem jen kroutili hlavou a reakce se ještě stupňovaly, když z auta začala vystupovat celá posádka. „Jak se to tam všechno vejde?“ Na ty pohledy nikdy nezapomenu. Ramsko jezero nás natolik oslovilo, že jsme se zde rozhodli nocovat a další den prozkoumat okolí.
V horách nejlíp zahřeje pálenka
Třetí den vyjíždíme konečně do Sarajeva poznat tamní kuchyni. Dáváme si výborný oběd za pár šupů a pokračujeme směrem k Černé Hoře. Čím blíže jsme, tím hůř cesta vypadá. Nacházíme krásný raftingový kemp, kde opět nocujeme v horách v autě.
Ráno jsme vyrazili do vysokých kopců národního parku Durmitor, který se pyšní nejvyšší horou Bobotov kuk s nadmořskou výškou 2523 metrů. Při stoupání offroadovou stezkou se opět setkáváme s německou partičkou. Řidič Wrangleru stále nechápavě kroutil hlavou, kde se tam to malé SUV bere. Následuje rychlý pozdrav a všichni jedeme dál.
Nakonec nacházíme kemp přímo pod horou Bobotov kuk. Zde se setkáváme s partičkou slovenských cestovatelů a připravujeme se slovenskou pálenkou na krutě chladnou noc venku. Teploty po soumraku v tomto místě ke konci léta klesají téměř k nule.
Tam a zase zpátky
Pátého dne vyrážíme k našemu hlavnímu cíli, kterým je „Velika plaža“, třináct kilometrů písečných pláží v Černé Hoře. Tady jsme si užili několikadenní odpočinek před cestou domů. Z městečka Ulcinj nás čeká necelých 1700 kilometrů s několika zastávkami. Tou nejdůležitější byla rozhledna na úpatí horského masivu Lovćen. Bohužel okolí bylo v plamenech, a tak jsme se tam nedostali. Přímo pod tímto pohořím jsme ale navštívili město, o kterém jsou první zmínky už v sedmém století. Kotor je jedním z nejlépe zachovalých středověkých měst v jihovýchodní Evropě a oplývá bohatstvím původních historických budov.
Další zastávka nebyla příliš daleko. Dubrovník. Tam jsme opět potkali naší spřátelenou partičku neměckých offroaďáků a pokračovali na ostrov Korčula, ze kterého jsme po pár dnech nabrali směr do ČR. Dohromady jsme ujeli přes 3000 kilometrů. Při cestě domů náš Forester, člen rodiny, slavil výročí 300 000 kilometrů. Doufáme, že s námi vydrží ještě jednou tolik!
Autor: Martin Johan
