Expedici Pod Plejádami na Ťan-Šan nezastavily mrazy, sněhové bouře ani technické problémy. Hlavně díky skvělému autu a skvělým lidem.
Proč jsme na cestu dlouhou přes 20 tisíc kilometrů vyrazili zrovna autem? Je to jednoduché, prostě ho máme rádi a cestujeme s ním už několik let. Se svým Foresterem mám úžasné zkušenosti a vím, že se na něj mohu spolehnout i v náročných situacích. Jet z Českých Budějovic do Kyrgyzstánu v naftovém autě je ale opravdová výzva, jak jsme se přesvědčili na vlastní kůži. Expedice Pod Plejádami na Ťan-Šan byla plná velkých i malých překážek, ale právě proto jsme si tuhle cestu užili víc než jakoukoliv jinou.
Myšlenka na expedici vznikla v našich hlavách již od léta 2016. Tehdy jsme si s kamarádem Vencou Plojharem řekli, že bychom chtěli vyrazit dále, než jsou naše tradiční dvoutýdenní roadtripy po Evropě. Hned od začátku nás to táhlo do Asie. Původním plánem bylo dojet po vzoru známého motoristy a našeho kamaráda Petra Hošťálka do Pekingu, případně do Mongolska. Nakonec však zvítězil Kazachstán a Kyrgyzstán, a to z velké části díky inspiraci Timem Copem z Austrálie, který tyto země projel na koni po vzoru dřívějších nomádů. Těmi jsme se nakonec na tři měsíce také stali, akorát živé oře nahradil v našem případě oř ocelový.
První český ledovec
Cíle naší cesty byly poměrně tradiční, tedy hlavně poznat místní kulturu, lidi a přírodu. Nespočet zajímavých setkání a vjemů jsme zaznamenali v podobě fotografií a videí, abychom naše zážitky mohli sdílet také s lidmi doma a časem třeba sepsat i knihu. Jako takový speciální sekundární cíl jsme si ovšem stanovili, že v pohoří Ťan-Šan, které se rozkládá především na území Kyrgyzstánu, „založíme“ český ledovec. Plán spočíval v tom, že vodu z našeho hlavního evropského rozvodí – tedy z řek Labe, Moravy a Odry – necháme zamrznout v podobě české vlajky ve výšce 4100 metrů nad mořem.
Vyrazili jsme na začátku září a cesta nám trvala bez jednoho dne rovné tři měsíce. Spali jsme uvnitř auta, kam jsme si zabudovali dřevěnou postel namísto kufru a zadních sedaček. Na střechu jsme umístili vypůjčenou rakev od Neumanna, naplnili jsme ji jídlem a Budvarem a jelo se. Postupně jsme projeli Polskem, Ukrajinou, Ruskem, Kazachstánem, Kyrgyzstánem a Slovenskem, přičemž celková délka trasy byla 22 500 kilometrů. Nejvýše jsme se dostali v SyuakPassu v Kyrgyzstánu do již zmíněných 4100 metrů, kam nás Plejády bez problémů vyvezly a opravdu jsme zde úspěšně umístili „český ledovec“. Nejnižší teploty jsme zažili v Ťan-Šanu ve výšce kolem 3000 metrů, kdy jsme v autě několikrát nocovali při -20 °C.
Sněhová bouře a smrtící nafta
Samotný Forester nás ani tentokrát nezklamal. Přestože jde v zásadě o civilní auto, reálná průjezdnost terénem je úžasná. Skvělé bylo i chování auta v mrazech, přestože se jedná o nafťák. Jistotu auta jsme si naostro ozkoušeli například u města Grigorievka v Kyrgyzstánu, kdy nás v horách uvěznila sněhová bouře a my jsme ráno museli za hustého sněžení, bez orientačních bodů a bez viditelných cest projet hlubokým čerstvým sněhem zpět z hor dolů do vesnice. Při téhle příležitosti bych chtěl poděkovat mému parťákovi a navigátorovi Vencovi, bez něhož by to bylo ještě o dost napínavější.
Samozřejmě se cesta neobešla ani bez technických problémů, s čímž jsme počítali. Na jihu Kazachstánu v Almatinské oblasti nám dosloužily zadní tlumiče, takže jsme je nechali vyměnit v Subaru Almaty. Po sjezdu ze čtyř tisíc výškových metrů nás zase v Kyrgyzstánu začal trápit filtr pevných částic, který se nám málem stal na cestě osudným a problémy s ním jsme řešili až ke Kaspickému moři. Co bylo na vině? Obecně byla pro auto největším problémem úplně žalostná kvalita místní nafty. V servisech nám doslova řekli, že je to „příšerná břečka“. Jelikož v těchto zemích s dieslem kvůli velkým mrazům na podzim, v zimě a na jaře skoro niko nejezdí, není po kvalitním palivu poptávka. Auto tím dost trpělo, nicméně nakonec jsme úspěšně dojeli.
Subaristé drží spolu
Musím uznat, že obrovskou oporou nám bylo Subaru Kazachstán a lidé, kteří tam pracují. Stejně jako ostatní obyvatelé Kazachstánu byli velmi nápomocní a pohostinní. Dokonce nás ředitel Subaru Almaty u sebe přes noc pohostil a nechal přespat. Celkem jsme navštívili dvě hlavní centra Subaru, Astanu i Almaty, ale i další partnery značky v Kazachstánu a Kyrgyzstánu. Všude byli velmi nápomocní a nakonec vše dopadlo dobře navzdory faktu, že s dieslovými motory nikdo v této oblasti nemá zkušenosti. Pokaždé, když jsme otevřeli kapotu, se nás s údivem ptali: „To je diesel?! Hmmm…“ a buď uznale pokyvovali hlavou, nebo jí nevěřícně kroutili.
Na ty tři měsíce nám každopádně byl Forester pojízdným domovem. V něm jsme spali, obědvali, koukali na filmy, upravovali fotky, přesouvali se. Neodpustím si trochu patosu – to auto je něco jako můj parťák a po všech těch zážitcích a kilometrech za jeho volantem musím říct, že už ho dávno nevnímám pouze jako stroj. Takže pokud chcete někam vyrazit, vezměte svoje Subaru a ukažte mu svět. Ono vás podrží. Nás s kolegou tahle expedice navždy změnila a posunula zase někam dál.
Autor: Jan Šmíd
