Všimli jste si také, jak často se v kampaních Subaru objevují psi nebo další zvířata? Rozhodně to není náhoda a některé neobyčejné příběhy z japonské historie ukazují, že tento národ umí ocenit zvířecí přednosti.
Víte, jaký je rozdíl mezi Číňany a Japonci? Když Číňané vidí cokoliv k jídlu, ptají se, jak by se to dalo upravit. Japonci se ale ptají, jak by se to dalo upravit krásně. Podobně Japonci přistupují i k dalším částem všedního života: k zahradám, designu, pití čaje, pravidlům společenského chováni, architektuře a také ke zvířatům. Nevidí v nich jen možný pokrm, ale něco, co může mít krásnou duši, co je nositelem úžasných vlastností a co si zasluhuje úctu.
Přečtěte si sedm krátkých příběhů, jak se z obyčejných zvířat staly velké celebrity.
Pes Hačikó (10.11. 1923 – 8.3. 1935)
Dne 8. března roku 1935, v malé, temné a tiché postranní uličce nedaleko hektického tokijského nádraží Šibuja, ležel na zemi mrtvý pes plemene Akitu Inu. Jmenoval se Hačikó a už za svého života byl nejslavnějším psem Japonska. Měl bílou srst, na hřbetě jemně nazrzlou, levé ucho bylo sklopené dolů a jeho tělo obepínal bederní popruh, kožený s kovovými cvočky. Když jej chodci nalezli, nevolali městského rasa, aby mršinu odvezl do kafilerie, ale s uctivou pokorou jej položili na látku z jutového pytle a přenesli k malé bronzové soše psa, umístěné v parčíku nedaleko nádraží. Byla to socha samotného Hačika, slavnostně odhalená rok před jeho skonem.
Jeho příběh začal v roce 1924, kdy si Hidesaburó Ueno, profesor na Fakultě zemědělství Tokijské univerzity, pořídil dvouměsíční štěně, kterému dal jméno Hačikó. Plemeno Akita Inu je známé nebývalou příchylností ke svým pánům a Hačikó nebyl výjimkou. Každý den doprovázel svého pána na stanici Šibuja, kde se dva přátelé rozloučili u vagonu a zatímco jeden směřoval do práce, ten druhý se pomalu loudal domů, aby zase přesně v 17 hodin čekal před vchodem, dokud jeho pán nepřijede. Scénář se opakoval den za dnem, až do 21. května 1925, kdy profesor Hidesaburó Ueno nečekaně zemřel ve své kanceláři.
Po smrti profesora Uena se Hačika ujali jeho příbuzní, ale pes stále utíkal a vracel se na nádraží. Nakonec se Hačika ujal profesorův zahradník, který jej znal už od štěněte a bydlel nedaleko nádraží. Věrný pes každý den opakoval rituál, odcházel na stanici a večer se sám vracel. Dojemné scény si povšiml jeden ze studentů a psa sledoval až domů, kde potkal zahradníka, který mu vyprávěl Hačikův příběh.
Student jej napsal do své školní práce, kterou přetiskla japonská média. Netrvalo dlouho a za psem, který byl schopen nevídané oddanosti, lásky a víry, že se pán jednoho dne vrátí, začali přijíždět lidé z celého Japonska. Přinášeli mu jídlo a hladili jej během doby, kdy trpělivě čekal před nádražím. Dojemná scéna trvala ještě dlouhých devět let. Město za psa platilo poplatky a Hačikó byl všeobecně respektován. Zemřel 8. března v postranní uličce u nádraží a jeho ostatky jsou dnes uloženy v Národním vědeckém muzeu v Tokiu. V roce 1987 o jeho životě vznikl japonský film Věrný pes Hačiko a v roce 2009 se diváci dočkali amerického remaku s Richardem Gerem.
Věrnost, oddanost a loajalita jsou vlastnosti, které možná moderním Evropanům nejsou tak blízké, Japonci je mají ale ve svém charakteru tak hluboce zakořeněné, že příběh psa Hačika v japonské kultuře dodnes silně rezonuje.
Kočka Tama (1999 – 2015)
V městě Kinokawa v prefektuře Wakajama, na konečné železniční stanici Kiši, byli cestující zvyklí na toulavé kočky. Bydlely tu a krmil je personál i lidé z okolí. Když kvůli finančním problémům hrozilo v roce 2004 stanici zavření, napadlo místního přednostu stanice Tošika Kojamu spásné řešení – adoptoval nejoblíbenější trojbarevnou kočku, pojmenoval ji Tama (běžné japonské kočičí jméno s významem Mramorová koule, tedy cosi jako náš Mourek) a po dohodě s vedením Wakajamské dráhy ji místo sebe jmenoval přednostkou stanice s jedinou a hlavní povinností sedět v přednostenské budce a zdravit pasažéry. Cíl tohoto zvláštního kroku byl jednoduchý, i když z našeho pohledu bláznivě riskantní – přilákat více turistů a s nimi i více peněz, a tím zabránit hrozícímu zrušení stanice.
Podařilo se. Už během prvního měsíce počet cestujících utěšeně narůstal a z kočičí přednostky stanice se záhy stala japonská celebrita, která dle odhadů přinesla za dobu svého působení do místní ekonomiky přes miliardu jenů (přes 200 milionů korun). V roce 2008 byla Tama povýšena do hodnosti superpřednostky stanice, čímž se stala jediným zástupcem něžného pohlaví v manažerské funkci v této železniční společnosti. Její prezident spolu se starostou promluvili při slavnostní jmenovací ceremonii, jíž se účastnilo na tři stovky diváků.
Když v roce 2015 Tama zemřela, sešly se na jejím pohřbu, konaném v duchu tradičního šintoistického obřadu, tisíce lidí. V té době už se honosila titulem viceprezidentky společnosti a po smrti byla prohlášena za bohyni. Na její místo nastoupila kočka Nitama (neboli druhá Tama), kterou na místní stanici můžete dodnes spatřit od desíti do čtyř vyjma střed a čtvrtků, kdy má volno na chytání myší.
Obě kočičí přednostky stanice si můžete koupit v plyšové nebo keramické podobě i ve formě sladkého želé, jejich portréty zdobí hrnečky, tužky a polštáře a jsou samozřejmě namalované i na vagonech metra.
Tuleň vousatý Tama-chan (2002 – 2004)
Když v srpnu 2002 spatřili Tokijčané v řece Tama u mostu Maruko tuleně, byla to pro ně ojedinělá událost. Samci tuleně vousatého se zde zjevně zalíbilo a navzdory varováním od vědců, že potřebuje chladné mořské vody daleko výše na severu, zde strávil celé léto. Brzy byly jeho fotek plné noviny a dostalo se mu přezdívky Tama-chan podle jména řeky. Toho roku se dostal také na seznam nejoblíbenějších místních celebrit a lidé začali věřit, že už jeho samotné spatření má léčivé účinky. Poté se odstěhoval do Jokohamy a pohyboval se v ústích řek Curumi a Katabira, na jejichž mosty lákal davy přihlížejících; starosta jokohamského města Niši mu dokonce udělil čestné občanství.
V březnu 2003 se skupina aktivistů, jež sami sebe přezdívali jako „Společnost, která myslí na dobro Tama-chana“ pokusila tuleně ulovit pomocí rybářských sítí a přemístit ho zpět do jeho domoviny, arktických mořských vod. Nepodařilo se a později se zjistilo, že je tato skupina napojena na náboženskou sektu Pana-Wave Laboratory, očekávající příchod konce světa, podle které tuleň zabloudil k břehům Japonska pod vlivem elektromagnetických vln. Pár dnů po nezdařeném pokusu o odchyt Tama-chan zmizel a vynořil se zakrátko poté v ústí řeky Nakagawa u Tokia, s rybářským háčkem zapíchnutým v pravém obočí.
Naposledy byl spatřen v dubnu 2004 v ústí řeky Arakawa asi 30 km severně od Tokia. Tam se shodou náhod v říjnu roku 2011 znenadání objevil i jiný tuleň vousatý, jehož Japonci pojmenovali podle názvu řeky Ara-chan. Opět se stal atrakcí pro lidi z blízkého i vzdáleného okolí, kteří v něm spatřovali dobré znamení po ničivých zemětřeseních a cunami z března téhož roku, a také on obdržel titul čestného občana. A i on nakonec zmizel neznámo kam.
Kobyla Haru Urara (1996 – dodnes)
Dostihová kobyla, v japonštině pojmenovaná Úžasný skok, si poprvé zazávodila ve svých dvou letech. Skončila pátá – z pěti. Celkově se za svou kariéru zúčastnila 106 dostihů, přičemž žádný z nich nevyhrála a naopak pokaždé skončila na úplném chvostu. Pro Japonce se ovšem její nezdolná touha závodit, třebaže nikdy nevyhraje, stala synonymem jich samých v době desetileté hospodářské recese, vrcholící v roce 2003. Tehdy se příběhu kobyly, která nastupuje ke každému dostihu natěšeným energickým krokem, aby nikdy nevyhrála, chytla média – poukázala na to, že její rodná venkovská stáj u města Kóči trpí ekonomickými problémy a není schopna konkurovat bohatším stájím.
Na vrcholu své popularity v březnu 2004 přilákala Haru Urara na dostihové závodiště přes 13 000 lidí, kvůli nimž se musely brány otevřít o půl hodiny dřív, než bylo obvyklé. Sázky na její vítězství se vyšplhaly nad sto milionů jenů, i když sázejícím muselo být jasné, že nemá šanci vyhrát. Jenže sázkové tikety na Haru Uraru byly považovány za talisman, který pak lidé vozili ve svých autech jako ochranu proti nehodám. Sousloví „atanari“ totiž v japonštině znamená prohrát sázku a současně i vyhnout se nárazu. Haru Urara již dnes nezávodí a dožívá ve své (dnes už bohatší) domovské stáji.
Kocour Maru (2007 – dodnes)
Jeden roztomilý samec plemene skotská klapouchá kočka (podle sklopených uší, což je způsobeno genetickou mutací) se díky svým japonským majitelům stal světově slavným a dostal se dokonce do Guinnessovy knihy rekordů jako „nejsledovanější kočka na YouTube“. Na kanálu Mugumogu umisťuje jeho majitel dodnes pravidelně krátká videa, většinou na téma „kočka se vejde do krabice, která je menší než kočka“ (a dále pak variace jako kočka leze dírou v krabici, vystrkuje hlavu otvorem v krabici, čouhá z halloweenské dýně, válí se v umyvadle a tak podobně).
Z kocoura Maru je dnes celebrita nejen v Japonsku, ale po celém světě – YouTube kanál jeho majitele má téměř milion odběratelů a videa bezmála čtyři stovky milionů zhlédnutí.
Králík Oolong (1994 – 2003)
První životní zlom nastal pro tohoto králíka domácího, který své jméno dostal snad podle oblíbeného polofermentovanho čaje, až v jeho pěti letech, kdy mu jeho majitel Hironori Akugatawa postavil jen tak z legrace na hlavu ruličku fotografického filmu. S překvapením zjistil, že se králík ani nehne a předmět na hlavě udrží. To bylo 24. května 1999, v den, kdy to všechno začalo a skončilo až Oolongovou přirozenou smrtí v nedožitých devíti letech. Hironori coby profesionální fotograf svého králíka s ruličkou na hlavě zvěčnil, a nejen s ní. Následně mu na ni stavěl věci jako ruličku toaletního papíru, čajovou konvici nebo svazek klíčů. Fotky pak s boomem internetu a sociálních sítí začal na přelomu tisíciletí vystavovat na svých stránkách, které byly původně určeny jen pro okruh jeho nejbližších známých.
Další zlom přišel v roce 2001, kde se internetem začal lavinovitě šířit obrázek Oolonga s japonským nadívaným dvojlívancem zvaným dorajaki. Díky němu se Oolong stal globálně slavným pod přezdívkou Pancake rabbit – lívancový králík. Do širšího povědomí se pak dostaly také předchozí Hironoriho fotky a nakonec i on sám. V Ooolongově odkazu dnes pokračuje nový králíček plemene nizozemský trpasličí jménem Juebing (Yuebing).
Gorilák Šabani (1996 – dodnes)
Narodil se v nizozemském opičím ráji Apenheul, mládí strávil v jedné zoo v Austrálii a nakonec zakotvil v zoologické zahradě Higašijama v městě Nagoja, kde upoutal návštěvníky svým provazochodeckým uměním – což je u robustního samce gorily nížinné sice přirozený, ale z pohledu obyčejných lidí velmi úctyhodný výkon. Daleko větší slávu si však vysloužil prostřednictvím sociálních sítí, na něž se jeho fotky dostaly díky přízni ženského publika. Oficiální představitelé nagojské zoo potvrzují, že se na tohoto gorilího samce chodí dívat převážně ženy, a to zejména ty mladé. Jeho výběh prý neustále obklopují davy obdivovatelek pokřikujících „Šabani, tady jsem, podívej se na mě!“.
Na Facebooku a Twitteru se mu již pod fotkami dostalo přívlastků a přezdívek jako krasavec, sexy, fotogenický nebo metrosexuál. Nutno dodat, že Šabani zjevně způsobuje láskyplné vibrace nejen mezi ženami, ale i mezi příslušnicemi svého druhu: s místními gorilími samičkami Ai a Nene má již dva potomky – kluka Kijomašiho a holčičku Annie.
Text: Pavel Vondráček, foto: archiv autora
